Náledí

21. září 2011 v 17:58 | E-Lištička |  Povídky, fejetony, (pseudo)básně
Na symbolicko-surrealistické vlně s prostorem pro čtenářovu rozjitřenou fantazii... V hlavní roli ticho a led..

Temná noc. Temná, chladná, mrazivá noc, noc jako již spousty jiných a přesto něčím zvláštní...či spíše přímo divná. Snad to dělá to náledí...ta zatracená ledová plocha, která teď souvisle pokrývala celé velkoměsto. Zrcadlo, ve kterém se odrážel třpyt všech billboardů, reklam, upoutávek na nové filmové kasovní trháky, světla barů a diskoték i nápadně "utajených" nočních podniků nabízejících utěšení pro osamělá srdce...Šel jsem pomalu, obezřetně, promýšleje každý krok na tomhle městském kluzišti. Hloupá zima, hloupý mráz! Slyším praskat vlastní dech, dým jde mi z úst jak pára parní lokomotivě...Ovšem já nesoptím. Ne, ve mně se nevaří pekelný kotel, nene.. Já, já jsem le-do-vě klidný...Ledově uklidněný jako všechno v tuhle noc. I přes velkoměstké noční zvuky, rytmy dubstepu z klubů, občasný svist vzdáleného projíždějícího automobilu či zpěv mladých opilců, duší hledajících rozuzlení v pomatení smyslů, já slyším stejně TICHO. Mrazivé dunivé ticho, jakoby kolem mě a mého kusu ledu byl velký skleněný poklop, jež tlumí okolní svět. Ticho rušené jen mým vlastním dechem...
Pohroužen do prázdna v mé hlavě slepě jsem šel domů. Šel jsem stejnou cestou jako každý večer, proto jsem již nepotřeboval přemýšlet nad trasou, mohl jsem se soustředit jen na led, který dnešní putování poněkud stěžoval, soustředěn na mé kroky, na stísněnou atmosféru dnešního večera a na odrazy...V tom ledovém zrcadle se odrážel snad celý ten nespící svět...
Tu! Upoutávka na kino...
A hle! Blikající neonový nápis Diskoklubu Love..
.V logu ještě stále mají to kýčovité růžové srdíčko proťaté notou.....
A tohle, tohle je...!
Co to jen bylo..?
Jakýsi tajemný stín proběhl přes odraz všech těch kýčovitých poutačů pozornosti...Zvláštní...snad kočka hledající v té zimě kapku tepla...
Jdu dál, stále stejně prázdný a smířený, krok za krokem v pravidelném rytmus srdce...dál a dál prázdnou ulicí...
a dál...
a dál...
Zatáčka. Stále stejná, jen dnes je taktéž lesklá a nezúčastněná jako zbytek města. Stejně podstatou jinde, jako Já. Dnes jsme si blíž....Dnes je mi všechen ten stereotyp nějak bližší a přesto tolik vzdálen...

Bude mi chybět.

Už abych byl doma. Ta tíseň temnoty na mě dopadá víc a víc. Před chvíli jsem viděl další divný stín...Ale co to povídám, neviděl jsem samozřejmě nic...Byl to jen mžik před mýma životem znavenýma očima. Či další kočka, krysa....potkal jsem za tu cestu již spoustu zvířat...A přibývaly další a další... Pomalu mi začínaly docházet racionální vidiny. Už bych asi vážně měl spát, ale těžko si můžu ustlat na tomhle svinskym mrazivym ledu, kterej je všude... VŠUDE! Všude kam se jen podíváš svym ospalym pohledem...a utéct nelze. Zpřelámal bych si kosti v těle, kdybych se pokusil rozběhnout se...Heh..Hříčka osudu. Musím jít pomalu, pěkně pomaloučku, pomaloulinku si vychutnávat každou vteřinu v ledovym pekle...Vpíjet se do nekonečného odrazu nejen svého nitra...V tom ledu mi najednou všechno připadalo mnohem otevřenější, odhalenejší, celej svět vystrkoval na odiv svoje vnitřnosti v celé své hrozivé kráse....A další. Další divná zvířena. Asi už šílím, ale tahle krysa měla obrys lidské postavy...Rozhléd jsem se kolem dokola, ale všude jen já...Všude okolo jen můj odraz v mrazivém zrcadle. Klid. Za pět minut seš doma...Ale bude to kurva dlouhých pět minut...
Taky, vždycky když se dostanete na nějaké zvláštní místo či do zvláštní, atypické, nezvyklé situace, prostoupí do vás ono celou svou atmosférou, vtáhne vás do děje jak nějaká excelentně napsaná divadelní fraška a nechce pustit? Najednou vás napadají divné myšlenky, v hlavě píšete svůj vlastní příběh perfektně zapadající do daného času a prostoru... Ooh kolikrát já už jsem se takhle zabil v myšlenkách! Kolikrát už jsem ve své fantazii spáchal svou vlastní brutální vraždu, zinscenoval přepadení, zosnoval dokonalou detektivní zápletku či se vsákl do nejhoršího hororu, jaký kdy byl vymyšlen...Ach kolikrát, kolikrát! A pokaždé to bylo tak, TAK opravdové, pokaždé... Vždycky ten stažený žaludek, stísněné zoufalé myšlenky, a pak ta úleva, když jsem konečně seděl doma v křesle a popíjel čaj...A zároveň prazvláštní nelogické a nepochopitelné zklamání, že ten můj příběh opět nikdo neuvidí, opět nikdo neprožije, nikdy se nestane, nikdo, Nikdo ho nespatří....Zůstane na věky věků ukryt okolnímu světu, ranní paprsky rozeženou chmurné a ponuré představy, naruší to tenké intimní spojení podvědomí a atmosféry....A vše, co nebylo skutečné, bude zapomenuto, jako už tolikrát, tolikrát. A pokaždé ty divné smrtichtivé myšlenky....

A hele...další lidská kočka...
Už ani nemá smysl ohlížet se po tom hlodavci.

Kámen spadlý ze srdce. Vidím bránu svého činžáku. Konečně...V posledních minutách už toho na mě bylo fakt dost, každou chvíli jsem měl nechutnou chuť vykřiknout, co vykřiknout, ječet jak o život, kvičet jak podsvinče na porážce...Každou chvíli jsem slyšel kvílení smrti. Vuahááá....Fakt, bejt tu eště minutu, tak to snad vopravdu nepřežiju! Hahahá...musim se teď smát sám sobě, svý vlastní blbosti...K smrti bych se vyděsil! xD Není to prča? Chachá! To by byl článek v novinách...už vidim ten titulek - Chlap jak hora se vlastními fantasmagorickými výplody přivedl k infarktu...Bulvár by šílel...třeba by i vydali speciál o nebezpečnosti představivosti a pro starostlivé rodiče by přidali ještě manuál, jak ze svého kreativního potomstva všechnu tu nebezpečnou fantazii vymlátit rákoskou....hehe...Taky ste si mysleli, že mě vopravdu něco zabije? Něco na mě vyskočí z toho ticha a tmy a.. váá vááá sem mrtvej! Muhehe...xD Moh` by na mě skočit třeba želvák ninja nebo strážce vesmíru! Či pokemon...checht...ale co to zas kecám. Prostě konečně doma, živej a s úsměvem na rtech...v bezpečí, klidu...klidu...Mno - Pustim si hudbičku, něco příjemného, odpočinkového, pěkně se protáhnu, udělám kafčo a asi i něco zakousnu, koneckonců mám na to po tý šichtě právo, a nakonec se natáhnu do tý svojí měkkoučký postýlky...

Záblesk mrazivě ostrého kovu. Odraz prapodivného stínu na ledě...Kápě, černá kápě, odraz kosy, hvizd ostří protínajícího vzduch i tepnu...Výkřik...Výkřik nestačil ani vylétnout z hrdla, uvízl navěky uvnitř stejně jako poslední myšlenka...

Šťasten...Příběh končí. Žije....!



Tma. V ulici se rozhostilo ticho.
(Snad jen v dáli je slyšet dunivý rytmus z klubů.... Temná noc. Temná, chladná, mrazivá noc...)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 (Alexandra Ď.) (Alexandra Ď.) | Web | 21. září 2011 v 18:23 | Reagovat

Úžasné. Zatiaľ najlepší článok, ktorý som čítala na tému "Ticho". :))

2 e-listicka e-listicka | E-mail | Web | 21. září 2011 v 20:08 | Reagovat

Děkuji![1]:

3 Solomon Rispolo Solomon Rispolo | Web | 4. října 2011 v 14:16 | Reagovat

Nezbývá než souhlasit s Alex... Ale abych dostál své klasické aroganci a nesnášenlivosti - žádný jiný článek na tohle téma jsem totiž nečetl. :)
Ale je to vážně dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama