...po dlouhé době opět vítr ve vlasech....

20. července 2011 v 8:00 | E-Lištička |  Mezi řádky...
...zatímco v plicích po tomto zážitku spíše chyběl. Taky vás občas z ničeho nic něco napadne (stejně jako Newtona gravitace úderem jablka do spící palice) nebo si vzpomenete na něco, co jste rozhodně chtěli už dávno udělat, ale pořád odkládali, ale najednou máte absolutně neuvěřitelné nutkání to konečně spáchat? Tenhle pocit zná snad každý člověk, který sužován klecí všedního stereotypu, touží alespoň někdy z této útulné kobky již léta budované tradicemi a zvyky vypadnout. (I když pro úplnost a spokojenost anti-generalizační povahy nutno zdůraznit, že existují i jedinci, kteří si ve stereotypním vězení přímo libují!). Ovšem většina lidí se asi zalekne zubatého prudérního okolí a raději moc nevykukuje, protože co by si o takových "vykukujících hlavičkách" pomysleli sousedi? (Vzpomínám si na jednu minsénku ze Simpsonových: "Alarm! Pozor! Samostatné myšlení!")

Jak už jsem letmo naznačila, já dnes zažila právě takový okamžik. Sedím doma u počítače, tupě zírám do učebnice angličtiny (prosím neházejte po mně shnilé plody země za to, že se učím o prázdninách - angličtina mě jako jazyk baví, tudíž mi její hltání nevadí, ba přímo řadím ho spíše ke svým koníčkům...a koníčky člověk o prázdninách pěstovat beztrestně může! Kdy jindy mohou řehtat tak hlasitě?), sedím tak u stolu a tupě zírám na televizi a najednou to přišlo... Bum, prásk, jdu běhat. Tečka. Ano, byl večer. Ano, bylo již poměrně pozdě. Ano, při večernách zprávách člověk spíše sedí a nevěřícně si zvedá adrenalin nad současným děním, ale já, JÁ CHTĚLA běhat. Okamžitě jsem tento výbojný nápad oznámila svému okolí. Dobrá, stejně jedeme k babičce pro vajíčka - babička s dědou nebydlí daleko, u nich je mnohem hezčí okolí než na mém sídlišti...A hlavně ta gigantická zahrada! Člověk může utíkat až uplně uplně dozadu k včelím úlům, pak dolů, k líně tekoucí řece (ach ano dnes bude líná, je vedro, neprší...každý se chce jen líně plazit...- kromě mě, samozřejmě!), opět do dalšího rohu - na bývalé bramborové pole, stále podél řeky a nakonec do kopce nahoru, zpět k domu - suma sumárum trasa určo přes kilometr. Pro mé dlouho netrénované a nezatěžované sprinterské nožičky ideální! Táta musí přijet z práce, potřebujeme auto (jaká ironie - jet 15 minut autem, aby člověk mohl 15 minut běhat...ovšem ironie mě teď nezajímá), hodinky tikají a ve mně tiká ta nezvladatelná chuť. Oblékám sportovní oblečení, kecky na nohy a jede se!
Nádech, výdech, nádech, výdech, v rytmu utíkajících kroků. Vítr ve vlasech, čerstvý vzduch v plicích, dál, dál, dozadu, dozadu... Krásný večer včelí úly! A dál... Chvíle pauza...nádech, výdech, jak bylo to krátké protahování z jógy?...A dál, dolů k řece...I vám, vlnky, krásný večer přeji! Dál, kolečko na bramborovém poli (doslova přespolní běh?), a do kopce, z posledních sil i zbytků dechu, k malinovému keři a hned vedle borůvky...(člověk prostě potřebuje příliv energie)...Krása. Tohle mi fakt chybělo.
Stejně je to zvláštní, že člověka občas popadnou takové touhy a nálady. Pamatuji si, jak jsem jednou, při jedné průtrži, měla neovladatelnou chuť ležet na trávníku. Bosa. Chvíli na to pak sedět na betonovém hřišti v pláštěnce. Byla to nádherná, měla jsem chuť promoknout na kost a v duši se u toho smát. Týden na to už jsem měla jen chuť ležet v posteli v horečkách, ale ani takovýto bezvýznamný detail mi nemůže zkazit krásu vzpomínek na to, jak jsem bez přemýšlení, spontánně poslechla své nutkání, protože tenhle pocit, ten pocit překonání nepsaných pravidel, chuť v podstatě zakázaného překvapivého ovoce, ten je opojnější než džus s dvojtou dávkou vodky (a stejně jako po chlastu i po něm můžete zvracet...).
Koupali jste se někdy v oblečení? Já ano, nádhera! Lepší než bez plavek!
Zpívali jste si někdy na školní chodbě duet? Ano, ano, já ano! Krása!
Líbali jste se, kdy a kde jste měli chuť? Ano! Krásné vzrušení.
Svlékli jste se někdy na ulici? Prostě jste šli a najednou začli svlékat a odhazovat jednotlivé vrstvy oblečení až do uplné, osvobozené nahoty? Pak jste roztáhli ruce a srdečně se zasmáli tomu, jak je vám lehko? Já také ne, ale mám na to fakt chuť...
A co vy? Máte občas takové pocity? A nasloucháte jim?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama