Kompozici začínáme úvodem...

11. června 2011 v 17:24 |  Mezi řádky...
"Kompozici začínáme úvodem...", přednáší učitelka na hodině slohu a já, inspirována a povzbuzena jejím výkladem, hbitě pokládám pero k papíru a začínám.

Po napsání prvního odstavce dohonil mou inspiraci i můj mozek a spolu s ním přišel první zádrhel. Co vlastně chci uvádět? No přeci můj blog... Můj vytoužený, vysněný, yvdoufaný blog, na který si snad teď, po letech neukojeného toužení, konečně udělám čas. Ale...jak ho chci uvádět? Má mít nějaké ejdnotné zaměření? Smysl? Mozkové spoje jedou na plné obrátky...Mám napsat něco o sobě? Nebo mám čtenáře vrhnout rovnou "do děje" bez úvodu či vysvětlení? (Má realisticky založřená složka osobnosti se přidává s uštěpačným komentářem: "A budu mít nějaké čtenáře?" - optimistická část osobnosti tuto oznámku bez okolků zadupává do země...) Koneckonců k životu taky nikdo nedostane manuál a blogy, neboli děníčky (ach jak otřepaná "wiki-netová" fráze!...), by měly mít se životem něco společného...
Po chvíli zaměstnávání mé zvrásněné šedé kůry mozkové (předvčerejší studium nervové soustavy na důležitou písemku z biologie se na mně ještě podepisuje...) se o slovo prohlásil můj víc než kladný vztah ke "zlatým středním cestám" - Vrhnu tedy čtenáře přímo do chvíle, kdy píši úvod k blogu a okolo mě míhá mé běžné okolí, vztahy i myšleky, které nejlépe vystihují mou osobnost (ať víte, mí prozatím imaginární čtenáři, s kým máte "tu čest").
Hodina češtiny na víceletém gymnáziu v jednom "velkém maloměstě"na severu Čech. Svého času nejprestižnější a nejlepší škola v celém okrese - dnes mě upřímně děsí, že nejlepší stále platí. Septima - tedy rok před maturitní zkouškou dospělosti, před přijímačkami na vysokou. Učebnici dnes nemám, sem tam ji na hodinu českého jazyka zapomenu, či spíše ani nekontroluji, zda ji mám ve škole. Ne že bych chtěla bojkotovat výuku, ale zvláště na slohovou hodinu ji nepotřebuji. (Nechci se chlubit, ale co si neuděláš sám... Má úvaha byla právě vyhlášena jednou z nejzdařilejších prací...Sem na sebe hrdá - s limitem 200 slov napsání bylo skutečně uměním....).
Třída okolo hlučí a vymýšlí, kolik naschválů stihne ještě učitelce do konce hodiny udělat. (Jen co se za ní zabouchnou dveře - letí pro něco do kabinetu - ozve se věta "Učebnici jsem si úmyslně zapomněl, protože jsem se na to vysral..." - tolik k přístupu žactva. Pevně věřím, že něco v tomto smyslu by, když by na to přišlo, učitelce klidně vpálil i do očí...).
Přemýšlím, že jsem ani pořádně neoslavila 18ky. Nebyl čas - byla jsem na soutěži s děckama z kroužku, který vedu...Nebo spíše vedla. Letos končím.
Končí i školní rok. Opět to období plné smíšených pocitů - na jednu stranu už je člověk duchem v prázdninovém relaxu a veselí, na druhou stranu je to období s nejvyšší koncetrací testů na den, tedy spousta příležitostí zkazit si rodinnou prázdninovou pohodičku špatným vysvědčením.
To by mohlo být do úvodu vše, ostatně zvoní, hodina končí a čas běží dál. Ještě tři testy, 5 hodin, po škole vyřizování ve městě (koupit lístky na českolipský festival Všudybud) a zkouška s kapelou v ZUŠce (snad jsem ty songy an kytaru nezapomněla, v poslední době doma skoro vůbec necvičím...)...
Ha! Málem bych zapomněla na zásadní údaj! "A o čem tedy bude můj blogísek?" - Chci sem psát své postřehy, zajímavé recepty, návody na výrobu všeho možného i nemožného, zabývat se a glosovat kulturním dění zejména v mém okolí a sem tam zvěřejnit nějakou mou autorskou tvorbu, kterou tak nemilosrdně hodím do spárů čtenářské kritiky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama